Krematorium Pardubice

Pardubice, Pod břízkami 990 

Pavel Janák 

1921–1923 

Kremační myšlenku, propagovaná v Pardubicích již na počátku 20. století městskými lékaři, dlouho narážela na tehdejší rakousko-uherské zákonné normy. Světová válka oddálila její praktické uskutečnění až do roku 1919, kdy město vyhlásilo architektonickou soutěž na budovu krematoria, obeslanou 81 autory s 95 projekty. Porota, v níž usedli také architekti L. Machoň a J. Gočár, přisoudila nejvyšší ocenění návrhu Pavla Janáka, zpracovanému v duchu jehlancového kubismu jako variace na lidovou českou chalupu se sedlovou střechou s výrazným komínem a dekorativizujícím štítem. Uskutečněný projekt však přinesl podstatné stylové změny, když projektant obklopil čtvercové jádro stavby vnějším ochozem s kolumbáriem a otevřenými sloupovými arkádami, dvoubarevnost fasád rytmicky rozpohyboval elementy, vycházející z fondu florentské renesance, a do trojúhelného štítu hlavní fasády vsadil rozetové okno s vitráží. Sochy světlonošů, uvozující nástupní schodiště, vytvořil olomoucký sochař Karel Lenhart. Malířskou dekoraci síně, jejíž strop pokryly žluté hvězdy na modrém podkladu, evokující splynutí duše zemřelého s vesmírem, provedl profesor pražském UMPRUM František Kysela v duchu panteisticky zabarveného mysticismu, reminiscencí na slovanský dávnověk a oslavy nesmrtelnosti národa (symbol lípy). Vyřezávané panó zábradlí zpěvácké kruchty cituje prvky folklórní architektury. Pavlu Janákovi se v jednom z kultovních děl české architektury první poloviny dvacátých let podařilo vytvořit moderní panslavistickou svatyni, dokládající ctižádostivě tvořivou, pokrokově orientovanou, ale také vypjatě nacionálně zabarvenou atmosféry mladého českého státu. Budova se hlásí k národní verzi internacionálního art déca, ke „slohu popřevratovému“, jak jej v románu Výbušný zlotvor výstižně nazval spisovatel Jaromír John.