English
Je to smutná zpráva, že nás 27. ledna opustil Dr. Oldřich Janota, ředitel Kotěrova centra architektury, které sídlí v Trmalově vile ve Strašnicích. Je to smutná zpráva především pro jeho rodinu a blízké, pro které byl tatínkem, dědečkem, pradědečkem, životním partnerem, přítelem anebo kamarádem. Ale je to smutná zpráva i pro celou kulturní veřejnost v naší zemi a pro všechny, kdo se s tímto činorodým člověkem někdy setkal.
Hodně lidi si vážilo projektů, které vymyslel nebo u jejichž zrodu stál. Bez něho by nebyl Foibos ani Kotěrovo centrum architektury. Bez něho by světlo světa nespatřily knihy o slavných vilách a dalších stavbách, nekonaly by se Dny lidové architektury a desítky nebo spíš stovky výstav po celé zemi. Udělal toho zkrátka mnoho pro historii a současnost české architektury a pro naši kulturu vůbec.
Oldřich Janota se narodil 17. srpna 1938 v Těšňovicích u Kroměříže, v prastaré vsi, rozkládající se na posledních výběžcích Chřibů, co by kamenem dohodil od řeky Moravy. Tatínek Josef předčasně zemřel a maminka Marie se musela sama postarat o šest dětí. Byla to drobná, ale rázná moravská žena, která se nevzdala. Pro Oldřicha byla velkým vzorem.
Jako kluka ho jistě ovlivnila také atmosféra Kroměříže, krásného města s dlouhou duchovní tradicí a bohatou současností, což nemohla zakrýt ani atmosféra padesátých let. Kvůli studiím pak Oldřich Moravu opustil a od roku 1960 byl až do svých posledních dnů věrný Praze. V roce 1977 nastoupil do České televize — nejprve do Hlavní redakce pro děti a mládež, posléze přešel do Hlavní redakce dramatického vysílání. Stál u zrodu populárního Studia Kamarád a umožnil třeba vznik televizního filmu Zlatí úhoři, který ho málem stál místo. Jeho tehdejší spolupracovníci na něj vzpomínají jako na přítele a dobrého šéfa, který fandil všemu novému i experimentálnímu.
Důležitým zlomem v životě Oldřicha Janoty byla pochopitelně sametová revoluce. V roce 1990 založil spolu s Markem Veselým uměleckou agenturu Foibos. Na Křižíkově fontáně na pražském Výstavišti uvedli „Sny svatojánských nocí“, které se dočkaly stovky repríz, pro Hereckou asociaci připravili návrh statutu Cen Thálie, které Foibos organizačně zajišťoval, pořádali Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě, vydávali časopis Dotyk, vymysleli Cenu Stanislava Libeňského a začali pořádat přehlídku České divadlo, která více jak dvacet let uváděla mimopražské soubory na divadelní scény metropole.
V roce 1998 Oldřicha upozornila Olga Strusková, že městská část Praha 10 hledá využití Trmalovy vily ve Strašnicích. Očití svědci vzpomínají, že Oldřich to zadal za domácí úkol svým spolupracovníkům, ale s nápadem, jak už to bývalo, přišel nakonec sám: „Slavná vila — expozice slavných vil.“ Foibos se svou nabídkou vyhrál, našel své sídlo právě na Desítce a postupně se stal pojmem v oboru architektury.
Později se zrodilo Kotěrovo centrum architektury a Oldřich stanul v jeho čele jako ředitel. Spolu s kolegy neustále vymýšlel nové projekty a knižní řady. Tak postupně vznikly proslulé Slavné vily, Slavné stavby, Městečka na dlani, Stavby století republiky a monografie slavných architektů. Centrum za dlouhá léta své existence uspořádalo mnoho výstav, přednášek i procházek za architekturou. „Díky Oldovi se podařilo zachránit řadu staveb,“ napsal ve sborníku k jeho osmdesátinám historik architektury Zdeněk Lukeš.
Díky píli celého Oldřichova kolektivu se Trmalova vila ve Strašnicích stala místem, kam se rádi vracejí vzdělaní a kultivovaní lidé, neboť vědí, že je zdejší program a atmosféra vždy obohatí. Je dobrou zprávou, že v tomto díle Oldřicha Janoty pokračuje jeho dcera Lenka Jirátová.
Pracovitost a životní elán Oldřicha Janoty byly nevídané. Byl dramaturg, šéfredaktor, producent, nakladatel, editor, redaktor, moderátor, ale také zahradník nebo řidič, když bylo zapotřebí. Žádné práce ani námahy se nezalekl, pokud šlo o věc, které věřil. Byl to renesanční člověk, muž, který kolem sebe vytvářel kulturní milénium a neustále o něj pečoval a povznášel ho.
V každodenním shonu nebývá čas na velká slova, ale na tomto místě je třeba napsat: Milý Oldo, vážili jsme si tě a měli jsme tě rádi. Budeš nám všem chybět.