Publikace Alfabet České moderní architektury

Výstava „Česká moderní architektura od secese k dnešku“, která se konala od 1. 9. 2021 – 31. 10. 2021 v Jízdárně Pražského hradu se potkala s velkým zájmem laické i odborné veřejnosti. Do expozice bylo zapojeno 738 staveb, 183 architektonických modelů, 313 vybraných českých architektů, 19 kurátorů, 13 krajů, 18 muzeí a 13 galerií z celé republiky. Výstava byla největší svého druhu, realizovaná v českých zemích. Výstavu navštívilo více než 19 000 lidí. Na popud velkého zájmu návštěvníků, se organizátoři rozhodli připravit a vytisknout publikaci, která bude mapovat tuto událost.

Cílem publikace „Alfabet České moderní architektury“ je představit české a mezinárodní veřejnosti nejvýznamnější ikony české architektury realizované od secese až k dnešku. Připravovaná publikace bude mít české a anglické vydání a zároveň má sloužit jako průvodce architektury českých a moravských zemí.

Čtenář může očekávat stručné životopisy vybraných 120 architektů společně s portrétní fotografií, stručný seznam staveb a fotografie nejvýznamnějších architektonických staveb. Předpokládaný počet stránek je okolo 300, dále rejstřík staveb, adres a zajímavosti. Hlavním editorem je prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc., Hon. FAIA

Úvod

Česká architektura vyjadřuje genius loci polohy v samém srdci Evropy. Po staletí v ní rezonovaly na křižovatce cest a vlivů impulzy ze všech světových stran. Nejinak tomu bylo i od počátku dvacátého století. Jan Kotěra, vychovaný školou Otto Wagnera na vídeňské akademii, vyvedl českou architekturu z času historismu do nové doby secese a moderny, v níž výsledná forma vycházela z konstrukce a účelu. Naproti tomu další kubistická generace, pod heslem „od moderní architektury k architektuře“ položila důraz na základní formy – hranol a pyramidu – a pokusila se expresívním výrazem o transformaci dvojdimensionální Picassovy malby do tří dimenzí architektury.

Po založení Československa iniciovala tato generace, vedená Josefem Gočárem a Pavlem Janákem, národní sloh – rondokubismus a otevřela i sociální problém doby, jímž byl rozvoj sídel s výstavbou tzv. zahradních měst. Tento trend nakrátko vystřídal vliv civilismu holandské cihly, aby byl v zápětí od poloviny dvacátých let překonán ideou purismu a konstruktivismu, inspirovanou Le Corbusierem a Bauhausem. Tento vývoj vyústil v osobitou českou nótu funkcionalismu, jehož nejvýznamnějšími představiteli se stali Kotěrovi žáci Jaromír Krejcar, Kamil Roškot a Bohuslav Fuchs. Česká architektura představovala až do počátku druhé světové války originální koncepci v mozaice evropských tendencí moderny.

První poválečná léta na konci čtyřicátých let na tuto linii sice navázala se zvýšeným důrazem na sociální témata – zejména v oblasti bydlení a zdravotnictví, když realizovaná díla Josefa Havlíčka nebo Bedřicha Rozehnala znovu vyvolala mezinárodní uznání. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let byl však tento vývoj přerušen zestátněním všech soukromých architektonických ateliérů. Tím se z architektů jako představitelů svobodného povolání stali manipulovatelní zaměstnanci a cesta ke snadné indoktrinaci stalinského modelu socialistického realismu ze Sovětského svazu byla otevřena. Výsledkem tohoto posunu byla výstavba ostravských satelitů Poruby a Havířova nebo pavilonů vysokých škol v Olomouci a Pardubicích od Jiřího Krohy.

Teprve po projevu sovětského vůdce Nikity Sergějeviče Chruščova „O zbytečnostech v architektuře“ v moskevské akademii architektury v prosinci 1954 došlo k pozvolnému opuštění metody socialistického realismu a postupnému návratu k modernímu výrazu, což se však mohlo projevit spíše jen v několika solitérních stavbách, jako v československém pavilonu na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu od Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného nebo v Makromolekulárním ústavu ČSAV v Praze, zatímco bytová výstavba sídlišť upadla do stereotypu prefabrikované panelové výstavby. Vyjímečným počinem byla přestavba Karolina jako sídla rektorátu Karlovy univerzity pod suverenním vedením Jaroslava Fragnera, který ji realizoval postupně v několika etapách.

Šedesátá léta přinesla politické uvolnění a s ní snahu i o liberalizaci v oblasti architektury vzájemnou konkurencí projektových ústavů i částečným uvolněním tržních mechanismů.  Důsledkem byl vznik ateliérů Alfa, Beta, Gama, Delta, v nichž dostalo výjimečnou příležitost architekti Filsak, Šrámek, Prager, Machonin a další nebo ateliéru v Liberci pod vedením Karla Hubáčka a Státního ústavu pro projektování obchodu, kde se výrazně uplatnili Zdeněk Řihák, Růžena Žertová nebo Jaromír Sirotek. Odrazem atmosféry doby i mezinárodní důvěry, kterou si česká architektonická komunita rychle dobývala zpět, bylo i uspořádání světového kongresu UIA v Praze v červnu 1967. Symbolickým vyvrcholením architektury Pražského jara byl pak československý pavilon na EXPO 1970 v Osace, navržený Viktorem Rudišem, Alešem Jenčekem a Vladimírem Pallou, realizovaný už krátce po sovětské okupaci.

Ta přinesla návrat politizace architektonické práce, vyloučení představitelů Pražského jara z činnosti ve Svazu architektů i radikální omezení architektonických soutěží. Řada významných a nadaných tvůrců se rozhodla pro emigraci. Monotonie tehdy vzniklých sídlišť byla věrně zpodobena ve filmu Věry Chytilové Panel Story. Nespokojenost mladé generace se projevila zájmem o postmoderní vlnu v západním světě a pokusy o její implantaci do našeho prostředí. Určitý průlom znamenal úspěch ateliéru SIAL, začleněném v době normalizace zpět do libereckého Stavoprojektu, v mezinárodní soutěži na zástavbu přístavu Tegel v Západním Berlíně, z níž vyplynula realizace obytného domu na výstavě IBA v berlínské čtvrti Kreuzberg v sousedství staveb nejvýznamnějších architektů 80. let. Na konci 80. let, s souvislosti s vyčerpáním byrokratického normalizačního režimu, byly již patrné kritické tlaky, usilující o nápravu nezdravých poměrů a pokusy o obnovení mezinárodních styků.

Sametová revoluce v listopadu 1989 pak přinesla i obnovení statutu svobodného povolání pro profesi architekta, a tak devadesátá léta byla dobou transformace k standardním procesům architektonické tvorby a plné autorské zodpovědnosti. Vstup zahraničních investorů a architektů podmínil rozvoj konkurenceschopnosti a kompatibility české architektury v mezinárodním dialogu. Stavba Tančícího domu Franka Gehryho a dalších staveb zahraničních architektů tak doprovázely cestu zpět české architektury do mezinárodní komunity v posledním čtvrt století, z jejichž výsledků, patrných na každém kroku nejen v Praze, ale i v řadě dalších českých a moravských měst, se můžeme dnes těšit a také z nich těžit do budoucna.

Praha, 21.11.2021

prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc, Hon. FAIA