Tichý klášter in the Lorvão Monaster / João Mendes Ribeiro

Cílem zásahu do kláštera bylo zachovat a obnovit existující budovu a rozšířit ji o nový program: muzeum sakrálního umění s tlumočnickým centrem. Efektivní opakování prostoru bylo více než hlubokým intervencionistickým gestem (_- hledanou strategií), která přijala stylistické přesahy a opozice.

Hlavním problémem práce s preexistencí jako projektové substance bylo udržení jasného dialogu mezi minulostí a současností, zdůraznění rozdílů mezi nimi pomocí současného jazyka v nově postavených prvcích.

Následovaly práce na ochraně přírody a nahrazení některých nedostatečně konstruktivních systémů Ð, respektování prostorových historických a symbolických rysů, umožňujících zaručit fyzickou integritu budovy.

Přízemní prostory klášterů – galerie, třináct kaplí, nádvoří, dveře kostela a vnější prostory Ð byly rehabilitovány bez významných morfologických změn. Nová budova, a to i se silným současným rysem, byla navržena tak, aby měla hladký vztah s kláštery, reprodukující starobylou přítomnost staré kuchyně, koleje a jídelny, zničené ve 20. století po zániku kláštera. Jeho tichá přítomnost je definována průsvitnou krabicí nad střechou, jasně odlišenou od preexistence.

Výstavní prostor se v řadě místností uvnitř této krabice prodlužuje, ty se pod měkkým a homogenním světlem svých vysokých oken průběžně pohybují po sobě, přičemž všechny vykazují stejnou prostorovou a materiálovou manipulaci.