Žilina

Žilina a okolí

Žilina je od svého vzniku obchodní a dopravní křižovatkou. Od konce 19. století je také významným průmyslovým centrem, pro mnohé návštěvníky i vstupní branou do turisticky atraktivních oblastí Malé Fatry nebo Kysuc.
Hlavním koordinátorem podpory turismu v regionu je Oblastní organizace cestovního ruchu Malá Fatra, která vznikla v roce 2012 spojením města Žilina, obcí regionu a soukromého sektoru z oblasti ubytování a služeb spojených s turismem.

Architektonické dědictví města Žilina

Centrem středověkého města bylo čtvercové náměstí o ploše cca 1 ha pocházející z konce 13. století. Plocha náměstí byla využívána jako tržní prostor – rynek. Jeho dnešní název – Mariánské náměstí – souvisí s mariánským sloupem, který byl uprostřed náměstí vztyčen v roce 1738. Náměstí vymezuje zástavba převážně měšťanských domů na úzkých dlouhých středověkých parcelách. Po požáru města v roce 1521 byly gotické domy renesančně přestavěny, čímž vznikla jejich charakteristická dvojtraktová dispozice s průjezdem a arkádami otevřenými do náměstí, které se v Žilině jako jediném městě na Slovensku zachovaly po celém jeho obvodu.
Podobu domů měnily další požáry a slohové přestavby. Na konci 20. století byly na domech obnoveny štíty, které zanikly při požáru v roce 1886.
Jednotlivá staletí zanechala svou pečeť na architektonické podobě města. K nejstarším zachovalým stavbám na jeho území patří sakrální objekty. Opevněný kostel sv. Štěpána krále na Rudinách pochází z počátku 13. století.
V jeho interiéru se zachovala unikátní malířská výzdoba z několika etap spadající do období 13. – 15. století. Dnešní katedrála Nejsvětější Trojice (farní kostel) je také datována rámcově do druhé poloviny 13. století. Původní jednolodní chrám byl ve 14. století stavebně upraven
na trojlodní gotickou baziliku, v 16. století pak následovaly renesanční úpravy. Ničivé požáry města v 19. století si vyžádaly rozsáhlou obnovu kostela, která však respektovala jeho renesanční podobu. Charakteristickou siluetu katedrály dotváří samostatně stojící renesanční zvonice – – Burianova věž – která nese jméno tehdejšího vlastníka Žiliny, Buriana Světlovského z Vlčnova.
Pevnostní architekturu na území města reprezentuje původně vodní hrad Budatín. Jeho nejstarší částí je gotická válcovitá věž pocházející z 15. století. Renesanční hradní paláce byly v baroku rozšířeny, hrad ztratil pevnostní charakter a v jeho okolí vznikl rozsáhlý park, čímž se bývalá pevnost změnila v reprezentativní šlechtické sídlo.
Po období stagnace přichází 18. století, kdy se na území města usadili františkáni a Společnost Ježíšova. Jezuitská rezidence a klášterní kostel Obrácení sv. Pavla vytvořily novou architektonickou dominantu hlavního náměstí. Zachovalé oltářní obrazy v interiéru kostela jsou dílem Jana Ignáce Cimbala, představitele rakouské malířské školy. Patří k vrcholným dílům jeho umělecké tvorby.
Františkáni postavili svůj konvent s klášterním kostelem sv. Barbory za branami starého města.
Interiér nenápadné barokní stavby jednolodního kostela ukrývá soubor výjimečných barokních oltářů z dílny mistra Antona Weissmanna z moravského Frýdku. Unikátnost architektonicko-výtvarného řešení mobiliáře spočívá také v umístění dvou varhan v kontrapozici, kdy jsou velké varhany umístěny tradičně na varhanní empoře a malé varhany jsou součástí hlavního oltáře. Varhany jsou dílem jednoho z nejvýznamnějších barokních varhanářů, který působil na našem území, františkána Peregrina Wernera.
Novým impulzem pro rozvoj města byla výstavba železnice. V duchu eklektizmu se od konce 19. století realizují nové obytné stavby nahrazující nízkopodlažní zástavbu a zároveň
jsou upraveny mnohé fasády a interiéry starších měšťanských domů na Mariánském náměstí.
Secesi reprezentuje budova Královského reálného gymnázia od architektů Emila Somló a Ambruse Ortha. Autorem reliéfů s alegorií vzdělávání na vstupním portálu je sochař Géza Maróti. V blízkosti školy se nachází eklekticko-secesní palác finančníka Rosenfelda od architekta Nicoletta Rautera, po dlouhou dobu považován obyvateli Žiliny za nejkrásnější stavbu města.
20. století oprostilo architekturu od „nadbytečných“ architektonických detailů.
V meziválečném období i během druhé světové války vzniklo ve městě mnoho pozoruhodných funkcionalistických staveb. Byly realizovány projekty takových významných architektů jako M. M. Scheer, M. M. Harminc, F. Weinwurm, O. Reichner, J. Zweigenthal, F. E. Bednárik, F. Čapka a další. Mezi nejvýznamnější stavby tohoto období patří Finanční palác, Evangelický kostel, dnes již neexistující budova Považské agrární a průmyslové banky, Tržnice, železniční stanice, městské bytové a vilové domy, celá městská vilová čtvrť Svojdomov a mnohé další stavby, které odrážejí progresivní smýšlení obyvatel města. Charakteristickou siluetu Žiliny dotváří Reprezentační dům (dnešní Městské divadlo) s balustrádou odrážející totalitní ideologii fašismu. V meziválečné architektuře však jedinečné místo patří neologické synagoze Petra Behrense, jejíž výjimečnost začlenila Žilinu do evropského architektonického kontextu.
V období socialistického realismu vznikl podle projektu F. Čapky obytný soubor, který obyvatelé Žiliny nenazvou jinak než Bulvár, a to i přesto, že oficiálně se nejprve jmenoval Třída obránců míru a později Bernolákova ulice.

Neologická synagoga

Slovensko nemá mnoho staveb spojených se jmény známých, světově proslulých architektů.
Neologická synagoga od německého architekta Behrense však k takovýmto stavbám bezesporu patří, je považována za jednu z nejpozoruhodnějších památek moderní meziválečné architektury celoevropského významu. Peter Behrens (1868–1940), jeden ze zakladatelů modernismu, učitel dalších světových architektů, jakými byli například Le Corbusier, Walter Gropius nebo Ludwig Mies van der Rohe, se stal vítězem mezinárodní soutěže, kterou v roce 1928 vypsala Židovská náboženská obec v Žilině na stavbu nového chrámu.

Stavba synagogy spadá do jednoho z nejlepších období pro architekturu, která byla v Československu srovnatelná víc než kdykoli jindy s evropskými centry. Na rozdíl od svých mladších kolegů, autorů jiných staveb ze stejného období, Behrens v případě moderní a monumentální synagogy experimentuje méně.
Jako respektovaný profesor vídeňské akademie to již nejspíš nepotřebuje. Přizpůsobuje se složitému a nerovnému prostoru, zúženému na rohu ulic a vklíněnému mezi poštou a bankou.
Ve 20. letech Behrens balancoval mezi dvěma podobami své tvorby a nejinak tomu bylo i v případě synagogy – výsostně funkcionalistický kubus hlavního sálu s břízolitovou omítkou a úzkými, vysokými okny leží v základně z přírodního kamene, jež naopak čerpá spíš ze středověké architektury a expresionizmu.
Obrovská kupole, dominanta interiéru, je pohledu z ulice téměř ukrytá. V interiéru pracoval Behrens mnohem jednodušeji a „moderněji“, celá výzdoba sestávala z pásů terakotové a bílé omítky, na bílé kupoli byla geometricky stylizovaná zlatá Davidova hvězda.
Svému původnímu účelu po dostavbě v roce 1931 sloužila synagoga jen několik let, během druhé světové války v ní byl sklad, pozdější poválečné přestavby na koncertní síň, aulu vysoké školy a nakonec kino potlačily původní dispozici, zabránily průniku přirozeného světla do interiéru a zakryly kopuli hlavního sálu s průměrem 16 a výškou 17,6 metru.
První hlasy, volající po její památkové ochraně, zazněly již v 50. letech, výzvy architektů však byly neúspěšné, a když byla v roce 1963 synagoga vyhlášena za národní kulturní památku, byl již její interiér výrazně přebudován v duchu socialistického realizmu. Přestavby pokračovaly plynule až do 90. let 20. století.
V anketě v roce 2000 ji hlasující architekti zařadili mezi 6 nejdůležitějších občanských staveb 20. století na Slovensku.
Od roku 2010 se o návrat k původní Behrensově architektuře snaží občanské sdružení Truc sphérique spolu s majitelem budovy, Židovskou náboženskou obcí. Zároveň však připravuje transformaci využití na novou kulturní instituci s výstavami současného umění a dalšími
aktivitami, protože maličká židovská komunita již chrám o kapacitě 750 míst k sezení nevyužije.
Předpokládaným termínem ukončení první fáze rekonstrukce a otevření „kunsthalle“ je konec roku 2014.

Památková péče

Žilina je městem již více než 700 let. Vedení města se ve spolupráci s odbornými institucemi i soukromými a občanskými iniciativami snaží zachovat a zvelebit kulturní dědictví Žiliny pro budoucí generace. Jedním ze způsobů, kterým se tohoto cíle snažíme dosáhnout, je rekonstrukce a zpřístupňování historických budov; město plánuje obnovu budovy staré radnice, restaurování secesního Rosenfeldova paláce a otevření Burianovy věže pro veřejnost.
Skloubit potřeby každodenního života a požadavky ochrany architektonického dědictví nebývá snadné. Vlastníci a uživatelé historických budov mnohdy požadují funkce, které přesahují možnosti staveb. Hledání kompromisu, který by umožnil život v 21. století při zachování původních architektonických kvalit, bývá složitým procesem. Město si proto jasně musí definovat svůj přístup k památkové péči, určit strategii a filozofii ochrany svého genia loci.
V podmínkách Žiliny to bylo zejména rozhodnutí z devadesátých let 20. století vrátit městské památkové rezervaci podobu z období před velkými požáry města v 19. století, spojené se snahou ochránit historické jádro před nevratnými stavebními zásahy developerů i s ochranou pro město cenných staveb a objektů spojených s jeho lokální historií. Navzdory zájmu široké veřejnosti o podoby města není toto úsilí vždy úspěšné.
Strategickou úlohou města je budovat v samotných obyvatelích pocit hrdosti na místo, kde žijí. Vzdělaný a osvícený lokálpatriot je ochoten vzdát se části svého majetku, pohodlí či změnit své estetické vnímání v zájmu zachování skutečných hodnot kulturního dědictví.
Pokud se obyvatelé budou sami podílet na tom, aby jejich město bylo plné budov s příběhy, které si chceme pamatovat, příběhy, které sami vytváříme tak, aby naši potomci mohli vytvořit další, nebude Žilina a její historicky cenné budovy jen mrtvým skanzenem, ale životaschopnou komunitou s budoucností.

Mála Fatra, Rozsutec – panorama
Architekt Peter Behrens